V EMILOVĚ STÍNU

DANA ZÁTOPKOVÁ

ATLETIKA – OŠTĚP

HELSINKY 1952

„Když jsem poprvé přivedla Emila k nám, můj otec, zkušený pán, řekl: – To je ten běžec? Všechno naznačuje, že bude velice slavný. Život s takovým člověkem nebývá nikdy jednoduchý. Každý ho plácá po rameni, on se z toho taky může všelijak charakterově pokazit, ženské za ním přibíhají a tak. Musíš mít obrovskou trpělivost a pochopení.

Otec měl tenkrát úplnou pravdu. Ale musím zas říct, že náš společný život byl opravdu plný, že i přes všelijaké kotrmelce stál za to. Rozhodně to nebylo a není pohodlné odpočívání na nějakém kanapi. Tím, že jsme byli dva, se sport stal zcela beze zbytku i mým osudem. Já jsem jako děvče vůbec neměla ctižádost ve sportu vyniknout, jen jsem prostě ráda mrskala tělem. Teprve když jsem viděla, jak Emil trénoval, jak tomu dovedl až s bláznivým zaujetím všechno obětovat, nakazilo mě to taky. Ono to bylo, jako když vedle vás teče dravým proudem řeka. To prostě nejde, abyste neskočili do toho proudu. Tak jsem se nakonec i já začala cílevědomě plašit za těmi nejvyššími výkony, myslet na olympijskou medaili. No a v Helsinkách 1952 to vyšlo. Během jediného odpoledne jsme oba přijímali zlatou olympijskou medaili. Nejdřív Emil za běh na pět tisíc metrů a pak já za hod oštěpem. Novináři se mohli tetelit blahem, protože to bylo poprvé v historii OH, kdy manželský pár, navíc v jediný den, dokonce těsně za sebou, vyhrál olympijský závod.“

Průhledná sklenka noci, ve které plave velký měsíc. Vlastně dva měsíce, ten druhý s milimetrovou přesností narýsovaný na nehybnou hladinu jezera. Jen sem tam sebou mrskne ryba a pár zatoulaných vlnek se marně pokouší pohnout loďkou přivázanou k lávce. Šplouchnutí, tenké zaskřípání. Jinak obrovské meditační ticho. Napadá ji, že kdyby tu chvíli nahrávala na pásku nejcitlivějšího japonského zázraku výkřik techniky, zachytil by pouze tep srdce. Vyrovnaný a klidný tep srdce člověka, který se dobral pocitu absolutního štěstí.

Na lůžku chaty ženské olympijské vesnice v Otaniemi bylo po takovém dni k zadušení. Marně tiskla hlavu do polštáře, stahovala žaluzie víček. Nakonec tiše, aby nevzbudila spolunocležnice, vklouzla do tepláků, nezapomněla vzít krabičku se zlatou medailí a seběhla dolů k jezeru. Sedí na lavičce u srubu opuštěné sauny, pije vzduch kořeněný vůní jehličí, všude kolem jezera se jako mlčenlivá kulisa kudrnatí lesy. Finská pohoda jako pralinky Finlandia. Zdá se jí, že je hostem u tichého mlsání z obrovské bonboniéry noci s hvězdami ve stříbrném staniolu. Jenom natáhnout ruku a hvězda je tvá…

Připadá jí propastně dávno, kdy seděla v podobné poloze a absolutní tmě (s dekou přes hlavu, aby soustředění bylo dokonalé) v šatně betonových katakomb olympijského stadiónu, zatímco tam někde nahoře na škvárové dráze kroužil Emil zalitý potem v souboji s Reiffem, Schadem, Mimounem a dalšími kolečka finálové pětky. Ještě že to takhle dopadlo! Při zjištění, že finále hodu oštěpem žen a běhu na 5 000 m mají odstartovat prakticky současně, ji mrazilo. Vždycky raději trénovala, než se předváděla při závodech. Když už musela závodit, vstupovala na plochu stadiónu s malou dušičkou, hlučící mraveniště tribun ji podvědomě elektrizovalo, musela se však co nejvíc ponořit do sebe, nic konkrétního v okolí nevnímat. Představa dokonalé koncentrace na každý hod, zatímco Emil… ne, z toho koukal výbuch. Naštěstí atletický pánbůh stál při ní, postrčil Czermakovo kladivo za hranici světového rekordu, takže se to přeměřovalo, převažovalo, zkrátka protáhlo. Finští pořadatelé – snad s přihlédnutím k tradiční lásce k dlouhým běhům a oštěpu – obě disciplíny časově rozložili.

Ticho po řevu, který pronikal i do betonových chodeb. Ještě chvíli odpočívá s dekou přes hlavu. Takže Emil už má tu šichtu za sebou. Neodbytná myšlenka na okamžik vytrhuje ze soustředění. Vstává a míří chodbou k ploše. Potkává sovětského trenéra Markova, nesměle se ptá, kdo pětku vyhrál. Markov jí rozjařeně vykřikuje do tváře: „Emil, on molodějec!“ Cítí, jak jí píchlo u srdce, v krku má sucho, ta zpráva nadnáší, počkat, teď už dost, teď už zase jen myslet na oštěpařské finále. Snaží se vyhýbat gratulacím finských pořadatelů, to vše by ji mohlo psychicky zle rozházet. Vždyť už je v chodbě řadí…

Emilovi, vracejícímu se ze stupňů vítězů, se však vyhnout nemůže, ani nechce. Chlapecký úsměv od ucha k uchu, příliv slov. „Tak a teď ty. Šlapej! Dobré to bylo. Tahle medaile je cennější než ta za desítku, viď. Poslyš, ale mně bylo strašně líto Schadeho, Němci ho bez milosti vypískali. Bojoval nádherně, co říkáš, kdybych mu tu zlatou medaili dal?“ Vidí se, jak rychle medaili vytrhává Emilovi z ruky a strká do svého sportovního vaku se slovy, že si ji vezme s sebou pro štěstí.

Krásný bláznivý chlapec! Vždycky by rozdal srdce. Taky všechny poháry. Mívali kvůli tomu spory. „Nech tenhle aspoň pár měsíců doma, ať se s ním pokocháme.“ Kdepak. Teprve později mu dává za pravdu. Nemohou mít v bytě muzeum. Poháry jsou chytače prachu. Kdyby jen poháry! Emil dostává i jiné trofeje. Třeba malý soustruh. Dodnes o něj v bytě zakopávají a ne a ne se ho zbavit. Prosím, kytara, kterou Emil vyhrál na závodech v Brně, to je jiná. Vždycky ráda zpívala a brnkala, vystačila jí k tomu asi dvacítka akordů. Nezapře děvče z jižní Moravy. A Emil se rád přidává. Jenže to chytne v jiné tónině. A pak, on by nejraději každou písničku povalašštil. Nebo ještě hůř – udělal z ní ostravský pochod.

Usmívá se. Kolik hodin tu vůbec sedí a medituje? Měsíc pořádně postoupil. Na obloze i na hladině jezera. Holohlavý měsíc, který tolik připomíná Emilovu hlavu, když ho v pětačtyřicátém poprvé viděla. To ještě hrávala házenou za Slováckou Slávii. Při tréninku do ní šťouchá kamarádka: „Ty, podívej se, tamhle ten, co se opírá o klandr, to je ten slavný běžec Zátopek.“ Vidí venkovského kluka, vojína záklaďáka s hlavou ošmikanou dohola, vlastně vnímá jen tu hlavu a velké uši. Ani ve snu ji nenapadne, že jednou si vymění snubní prstýnky. Život. Jeho peripetie a proměny. První setkání z očí do očí o dva roky později na stadiónu ve Zlíně. Emil, už tehdy uctívaný fanoušky, jí přišel blahopřát k vytvoření nového československého rekordu v hodu oštěpem. Vlastně to bylo stejné jako dnes. Až na to, že tenkrát rekord obnášel rovných 38 m, zatímco tady v Helsinkách je jeho cena 50,47 m a znamená zároveň rekord olympijský a zlatou olympijskou medaili. Emil čekal u autobusu v Otaniemi, velice se ukláněl, než si padli do náruče a zašeptali: „To jsme si to zavařili“ (zřejmě v předtuše pětatřiceti besed za měsíc). Tenkrát ve Zlíně jen chladně přijala stisk ruky, aby si ten oslavovaný běžec nemyslel, že kvůli němu padne na zadek.

Znovu se usmívá té vzpomínce. A v duchu se Emilovi omlouvá, protože dávno poznala, že slávu považuje za nepříjemné břímě. Jak se vlastně sblížili? Samozřejmě na atletické dráze. A možná právě zjištění naprosto shodného data narození (19.9.1922) přírodní úkaz totožných duší bylo tím rozhodujícím impulsem. Copak si v legraci neříkali: „Když jsme se na den stejně narodili, neměli bychom mít taky na den stejně veselku?“ A zase zcela přesně vidí k prasknutí přecpaný kostel v Uherském Hradišti, zvědavce, kteří postávají i na lavicích, slyší lamentaci pana faráře, že ten dav pustoší jeho svatostánek, smutně kouká na zlomené asparágusy svatební kytice, když se davem prodírají k oltáři. A potom! Volné vydýchnutí na chatě u rybníka na Medlově, kde Emil málem k smrti uštval hlídacího psa chatařova. Nespokojenost se sedmým místem na olympiádě v Londýně, kde už Emil rýžoval zlato, tvrdá příprava na Helsinky. Oštěpy doslova propíchaný trávník na Štvanici (místo pro tenhle typ sportu nazvané příhodně), kam jezdila za tmy i za polední přestávky – pracovala jako sekretářka v redakci Ruchu – údiv lidí v tramvaji, kteří oštěpy považovali za rybářské pruty, studování Järvinenových kinogramů, spory s Emilem na téma, že tomu dává pořád málo, i když už málem padala vyčerpáním, a konečně zlaté helsinské odpoledne…

Slunce se zadírá do očí. Kotel stadiónu nepřátelsky hučí a funí, ale tohle hlučení přece zná. Naposled mrkne po favoritkách Čudinové, Zybinové, po olympijské vítězce z Londýna Hermě Baumové, po mladičké Gorčakovové, které experti předpovídají velkou budoucnost. Sedmnáct finalistek, obličeje všech připomínají sluncem vybledlý papír. Tak už dost, opravdu dost, teď jsem tu přece jenom já, teď se budu prát sama se sebou. Nacvičený stereotyp. Sedá na lavičku, začíná usilovně dýchat. Tohle ji naučil Emil. Když se člověk zhluboka nadechuje, probouzí i nervy. Opakuje si jako školačka před zkouškou co dělat nohama, protože dobře ví, že v těch je její síla, že bez dynamického zrychlení rozběhu bude špatná i odhodová fáze. Ještě vyzkoušet protažení ruky, připomenout si, aby při odhodu předčasně neklesla: zhluboka se nadýchnout. Co? Už ji volají. Jde k rozběhové značce se skloněnou hlavou. Ještě předtím si podle tradice stačí olíznout ukazovák, aby lépe přilnul k vázání. Rozbíhá se a oštěp letí, nádherně daleko letí. Probodává trávník za půlkruhem označujícím padesátimetrovou hranici. Probodává i srdce soupeřek. Olympijský rekord, jasné vedení.

Od té chvíle je všechno snové a neskutečné. Tři hodiny je v tranzu, napjatá jak natažený špagát. Stokrát si říká: no tak, koncentruj se dál, neohlížej se po výsledkové tabuli po hodech vážnějších soupeřek. Říká si to a neposlouchá se. Obrovská šance se přibližuje s každou ukončenou sérií, tiskne ji stále víc, nedovoluje volně vydechnout. Kolikrát už prvním pokusem zaskočila soupeřky, ale tohle je úplně jiné, tohle je olympiáda!

Ten tísnící balvan odvaluje až okamžik, kdy se jí snaží umačkat – ale jak jemně – gratulanti. První naše ženská zlatá olympijská medaile v historii! Dál vše splývá v jediný rozmazaný obraz té barvičkami hýřící avantgardy. Co v něm dělá chřestot talířů a vidliček, uplakané modré oči v dívčích obličejích orámovaných světlými vlasy? Ale to už je přece v jejich koutku olympijské jídelny, ty oči pláčou štěstím a patří dívkám, které je obsluhují. Teď neobsluhují, shlukly se kolem jejich stolu, zpívají tklivou národní kantilénu, určenou jen pro slavnostní chvíle. A pak to teprv začíná: „Madam & Mister Zátopek, what do you want to eat? You can have what ever you wish.“

„Emile, vždyť já už z nich taky skoro natahuju. Jsou nádherné, dojemné, visí mi na ústech, nabízejí jakoukoli specialitu. Tak já povím, ať nám udělají rybu, tu jsme tady ještě neměli, co říkáš? Počkat, vždyť ony zklamaně protahují obličej. Proč?“ Trvá chvíli, než se vysvětlí, že ryba, to nejobyčejnější a nejlacinější jídlo v zemi tisíce jezer, může být pro Čecha mimořádně vítanou, lákavou specialitou. Zato za hodinu! Na stole se objevuje dlouhý tác se třičtvrtěmetrovou nejchutnější mořskou rybou siika v obloze, děvčata nad nimi stojí, šťastně sledují, jak to uštipují. Uždibují jako laskominu. „Klucííí, pojďte k nám, olympijské soutěže jsme zvládli, ale tohle nezvládnem,“ volá rozjařeně Emil. Naštěstí vrhači Dadák a Máca překypují nejen chutí k jídlu, ale i slušnou dávkou zvědavosti, a přidávají se i ostatní.

A zase zní tklivá balada. Jenže to už vůbec není v jídelně, to je tady, na břehu jezera, kde všechno zprůhledňuje svítáním, dostává ostré obrysy. Pohled na hodinky. Je to možné? Půl čtvrté ráno. A nahoře v olympijské vesnici kdosi hraje na flétnu. Vzdálená melodie se mísí s neodbytným koncertem rozčepýřených vrabců, těch vždy přesných zvěstovatelů světla. Fantastická disharmonie, fantastická podívaná. Jenom neochotně vstává, opilá vzduchem i vzpomínkami. Uvědomuje si (ten pocit se později mnohokrát vrací): to je dobře, že probděla právě tuhle noc, beze zbytku a úplně sama vychutnala pocit štěstí, kus atletického života. Rozbřesk ohlašuje nový den. Pro všechny nepopsaný list s údaji, který už bude náležet jiným událostem, jiným radostem a strastem.

„Emil byl tak slavný, že jsem vedle něj stále neznamenala téměř nic. Ne že bych z toho byla nějak nešťastná, ale člověka to přece jen tak trochu potichu mrzelo. Ona vlastně moje velká éra nastala až v osmapadesátém roce, kdy toho nechal, protože už měl – jak já říkám – nohy ušoupané až po kolena. Tenkrát se dal vyfotografovat, jak věší tretry na hřebík a strašně na mě dorážel: – Jak to, že toho taky nenecháš, vždyť jsme se přece dohodli, že skončíme společně. Tůdle. Já naopak cítila vrchol formy, pořádně jsem vlastně začínala až ve čtyřiadvaceti, takže jsem nebyla opotřebovaná. Výsledkem byl světový rekord v osmapadesátém, ve stejném roce jsem ještě vyhrála mistrovství Evropy ve Stockholmu. To byl vůbec můj nejúspěšnější rok, nebyla jsem k poražení. Funkcionáři do mě hučeli, ať ještě vydržím do olympiády v Římě 1960 a já nakonec kývla. V šestatřiceti ono kývnutí nebylo snadnou záležitostí. Když však už k tomu došlo, nežila jsem ničím jiným, než přípravou na OH. Já měla dokonce v kuchyni pod sklem celý plán na šedesátý rok, jaké závody a tak, a pořád jsem na to koukala. Měla jsem tam pochopitelně datum olympijských soutěží v oštěpu, rozhody v tolik a tolik hodin, finále v tolik a tolik hodin. Jednou při vaření večeře vidím, že je tam červenou tužkou Emilovou rukou připsáno: – Houby, žádné finále nebude! Jen pláč a skřípění zubů.

Finále však bylo, vybojovala jsem stříbro a to byla má tečka. Počkat, vlastně dvojtečka, protože právě po téhle olympiádě jsme jeli s Emilem na besedu do Zlína. Při stovkách dřívějších společných besed se všechno točilo kolem něj, já vlastně figurovala jen jako jeho manželka, která semtam něco ve sportu dokázala. A právě ve Zlíně, kde byli samí kamarádi, to schválně obrátili. Řečník oznámil: – Vítáme zasloužilou mistryni sportu Danu Zátopovou, světovou rekordmanku, vítězku… a pak velice pomalu vyjmenovával všechny mé úspěchy. Emil se mezitím vrtěl na židli, utahoval si kravatu a – o něm pořád nic. Teprve na závěr řečník dodal: – …a taky vítáme jejího manžela.

Takže to byla má (domluvená) pomsta za zástup let, kdy jsem žila a sportovala ve stínu jeho slávy. Byla to však krásná léta, vrchovatě plná sportovním životem. Řekla jsem přece, že on byl tím dravým proudem, který mě strhl. Jinak bych rozhodně nepatřila do galerie československých olympijských vítězů.

V září 1982 jsme společně v nekonečném kruhu přátel z domova i zahraničí oslavili sladkou šedesátku. Jak už jsem řekla, narodili jsme se ve stejný den, ale oslava trvala jako strhující peřej peřejka dní čtrnáct.“ 

LOKOMOTIVA MEZI ŠKOLÁKY

EMIL ZÁTOPEK

ATLETIKA – BĚH NA 5 km

LONDÝN 1948

BĚH NA 5 km, MARATÓN

HELSINKY 1952

„Chlapci a děvčata, kdo zná jméno Zátopek?“

Prořídlý les rukou.

„Holič od nás z paneláku, mají psa.“

„Fotbalista.“

„Běžec, co porážel celý svět.“

„Prosím, naše babi říká dědovi: ty utíkáš pořád z domu jako Zátopek. Přitom děda sotva chodí…“

„Tak dost, děti. Já mám teď milou povinnost vám Emila Zátopka představit, přijal pozvání k nám do školy na besedu a…“

Dupání střídá aplaus. Školní jídelna, nacpaná, jako když jsou k obědu kuřecí prsní řízky, se chvěje v základech. „Ticho, no tak klid,“ těžko lze zastavit vlnu příboje, kterou vzedmula příležitost hlasitě projevit nadšení, že se tahle beseda koná místo nudno-trudno--suchopárno-výkladově-blablabla- akurátního vyučování.

Zátopek vstává, uklání se jako principál, objímá přítomné veselýma dobráckýma očima. Učitelka bezradně odkládá papírek se základními sportovními daty o besedujícím hostovi v domě.

„Tož já jsem mezi vámi moc rád, chlapci a děvčata. Jak byste se mohli na mne pamatovat. Když jsem překonával světové rekordy na tratích od pěti do třiceti kilometrů, vozily se vaše maminky ještě v kočárku, takže…“

„Kolik?“ Odvážný hlas z pléna.

„Co kolik?“

„Kolik těch světových rekordů jste překonal?“ 

„Aha, celkem osmnáct.“

Obdivné i nedůvěřivé zahučení.

„Bylo to v padesátých letech. Vyhrál jsem pár titulů mistra Evropy, pár olympijských zlatých medailí, párkrát mě vyhlásili za nejlepšího sportovce světa,“ říká a div se nečervená ostychem a skromnou povahou. Nikdy nesnášel vychloubání a teď mu to připadá právě tak.

Honem dodává: „Jenže ono to nespadlo do klína samo. Naběhal jsem v zimě stovky a stovky kilometrů navlečený do trojích tepláků a těžkých bot, zatímco ostatní atleti čekali, až sleze sníh. Někteří kamarádi se ode mne odvraceli, prý jsem moc svědomitý, ale jinak to přece nejde. Třeba zahradník, kdyby chtěl vypěstovat krásnou zeleninu, tak neexistuje, aby na záhon chodil jenom ji škubat. Teprve když je svou činností hluboce zaujatý, když tomu hodně věnuje svou péčí, ta zahrádka mu to stonásobně vrátí. A ve sportu je to stejné. Máte-li vítězit nad soupeři, musíte nejdřív zvítězit nad svou pohodlností.“

„Kecá,“ naklání se známý uličník ke spolužákovi.

„Počkej, neruš,“ slyší šeptanou odpověď.

„U nás byl jeden atlet, nádherně urostlý, prostě běžecký elegán, když byly nějaké závody míň kvalitně obsazené, tak si je odklusal a po nich řekl, že běžel na dvojku, trojku prý tam ani nehodil. Já jsem žasl nad tou jeho suverenitou, já byl naopak úzkostlivý, abych nikdy nezaběhl špatný čas, abych si  n e z v y k a l   běhat pomalu. I na závodech v malém městečku jsem pádil jako najatý…“

Zátopek už „pádí“ i v řeči. Kdo ho zná, ví, jak poutavým dovede být vypravěčem.

„Ten elegantní atlet, co jsem vám o něm povídal, to daleko nedotáhl. Víte, ono všechno není jenom ve svalech a dobře stavěném těle, to by olympijští vítězové byli jen samí manekýni, a to přece není pravda. Třeba takový Novozélanďan Halberg, olympijský vítěz z Říma. To byl málem invalidní člověk, toho při ragby tak zvalchovali, že měl zborcený hrudník, a jednu ruku málo hybnou. Jenže ta jeho vůle po vítězství, schopnost přijímat dřinu, ta přetrumfla ty zdatné a urostlé. Já taky na dráze vypadal všelijak. Karikaturisté mě kreslili jako lokomotivu, jednou o mě napsali, že jsem běhající elektrárna…“

Výbuch smíchu. „Psst, ticho,“ děti se samy okřikují, chycené na udičku zvědavosti.

„To mi ještě lichotili. Vzpomínal jsem na Halberga, toho do Říma přivezl světově uznávaný trenér Lydiard. S ním ještě dva málo známé mládence a představte si: vybojovali tři olympijské medaile. Gratuluju Lydiardovi a on mi povídá, že to není problém, když prý mu dám mladého zdravého kluka, který je rychlý jako sprinter a taky vytrvalý, do tří let z něj udělá světového rekordmana, jen mu to nadávkuje podle té tratě. Schválně prohodím: a co kdyby to byl takový kluk, jako jsem já, tedy absolutně bez sprinterských předpokladů? Podrbal se ve vlasech a přiznal, že jsem ho doběhl, protože by přece mělo platit, že z krávy gazelu nakrásně neuděláš. Prý by takovému klukovi doporučil hrát šachy a pěkně by se zmýlil. Ve škole se učíte, že výjimka potvrzuje pravidlo. Já asi byl ve své době výjimkou, protože jsem si uložil nezvykle velké tréninkové dávky (i psa v běhu uřítil natolik, že druhý den raději zkoprnělý ze zážitků pro svoje packy zalezl do boudy). Třeba úsek čtyři sta metrů jsem s meziklusem běhával až šedesátkrát naplno, denně to dělávalo kolem čtyřiceti kilometrů. Říkali, že se uštvu, že budu přetrénovaný, ale já si naopak o ostatních myslel, že jsou nedotrénovaní. Tenkrát… co chceš? Tamhle se někdo hlásí…“

„Dělal jste taky gymnastiku?“

„Jestli myslíš kotrmelce při hledání správných tréninkových forem, tak ano. Praxe nepodložená teorií je vždycky krokem do tmy. Dnes už je ve sportu tréninkový proces vědecky zmapovaný, ale já musel neustále vymýšlet, bylo to neověřené. Lesní cesta s různými překážkami mi nahrazovala dnešní posilovny s přístroji na jednotlivé partie svalů. Střídal jsem šest teplákových souprav, polovina z nich byla pořád propocená. Doplňkovou gymnastiku podle dnešních představ jsem tedy nedělal. Říkal jsem si: pes taky nedělá gymnastiku a jak dovede běhat.“

„Pane Zátopek, kdy jste poprvé překonal světový rekord?“

Otázka chlapce z první řady, který od počátku sleduje vyprávějícího s mírně pootevřenou pusou, jako by chtěl slova od legendy polykat.

„V devětačtyřicátém v Ostravě, na desetikilometrové trati. Světový rekord držel Fin Heino. Legendární a dlouho neporážený běžec s krásně dlouhým krokem. Rok předtím jsme se střetli na prvních poválečných olympijských hrách v Londýně. Tehdy se běželo za ukrutného, naprosto neanglického vedra…“ Zátopek přimhuřuje oči, vrtí se na židli, v té chvíli už není ve školní jídelně, ale v hlubinách wembleyovského stadiónu se vrhá na pospas vteřinové ručičce, třicítce nejlepších vytrvalců světa a osmdesáti tisícům diváků…

Tlačenice loktů, trhavý dech soupeřů, pozor, opatrně, ať tě někdo nezraní hřebíkem tretry. Držet mantinel, držet určené tempo, teď, ano, teď prokmitla v rukou Karla Kněnického na tribuně bílá látka, takže je to dobré. Rozpočetli tenhle závod na čas 29:35, kolečko za jedenasedmdesát vteřin, signalizace bílými trenýrkami nebo červeným tričkem je jedinou kontrolou tempa. To místo, kde sedí Kněnický, si vtiskuje do paměti. Heino a několik dalších vyrazili jako splašení. Jen ať si utečou, teď to chce chladnou hlavu, nenechat se vyprovokovat, lékárnicky hospodařit se silami…

Šesté kolo, pole běžců se smršťuje a natahuje jako žvýkací guma Pedro, Sevak, Donald. U mantinelu už není tak těsno. Běží na konci druhé desítky závodníků, ale stále v dohodnutém tempu. Bílé trenýrky v rukou Kněnického ho o tom přesvědčují. Dobré je to…

Vůbec to není dobré! Další tři kola a z tribuny přichází varování. Vedoucí atletické výpravy si může umávat ruku s červeným trikem. I Zátopek víc rudne, zabírá tretrami energičtěji, míjí soupeře za soupeřem. Už je čtvrtý, třetí, druhý, už dýchá na záda Heinovi, předbíhá ho. Lehkonohý Fin si to nechce nechat líbit. Znovu útočí na první pozici. Na tribuně však stále kmitá červená, Zátopek začíná být v závodnickém tranzu, nasazuje svůj pověstný trhák a vzdaluje se vysílenému Finovi o třicet metrů. Levá, pravá, obličej zalitý potem nabírá grimasu obrovského úsilí, míjí první soupeře, kteří zůstali zpět o celé kolo…

Veliké sólo, i když teď už značně nepřehledné. Netuší, že tribuny nejdřív vyděsil a pak nadchl, že světový rekordman (po 6 400 m) se zmučeným obličejem a na kost ztvrdlými svaly vzdává. Stále vidí na tribuně červenou, ale možná jsou to jen červené kruhy před očima. Mučí se, ale právě tohle umí. A už míří k cílové pásce s obrovským náskokem v novém olympijském rekordu 29:59,6 min. Je to vše pohlcující příval štěstí. Cítí se vysílený, ale ne tak, aby nemohl za cílem sledovat těžkopádně dobíhající soupeře. Marně mezi nimi hledá Heina. „Uštval jste ho,“ vysvětlují rozhodčí.

„Takže světového rekordmana na deset kilometrů jsem tenkrát uštval,“ procitá ze vzpomínek. „Ale ne jeho světový rekord. A na ten ses ptal viď?“ Dívá se na blonďáčka s pootevřenou pusou v první řadě. Ten kluk má v očích nádhernou zvídavost, napadá ho.

„Tak ten jsem překonal až za rok v červnu ve Vítkovicích. O sedm vteřin časem 29:29,2. Jenže on se ten skvělý finský běžec nevzdal. Začátkem září přišla zpráva, že ubral z mého světového rekordu vteřinu. Víte, tohle je na atletice krásné, souboje i na dálku, protože všechno lze změřit a spočítat. Já se tehdy smířil, že se zas obuju do rekordu až na jaře v padesátém roce. Ne však mé okolí. Často jsem slyšel: Emile, to si necháme líbit? Marné byly moje námitky, že už je na krku podzim, že nemám na rekord natrénováno. Tak natrénuješ, říkali s takovou nadějí v hlase, že nezbývalo, než být zase k sobě nemilosrdný. Den pokusu byl stanoven na 22. října zase do Vítkovic. V tichosti, jenže stejně se to objevilo v novinách. Když jsem pak přijel a viděl, jak severák na dráze prohání spadané listí, dostal jsem i já vítr, že zklamu dvacet tisíc diváků, kteří tu mrzli. Na osmém kilometru na mne přišla krize, světelné stopky podle mezičasů ohlašovaly, že zůstávám sedm vteřin za světovým rekordem Heinovým. Diváci si mohli vykřičet plíce, abych přidal. Tak jsem na to šlápl a ono se to povedlo.“

A zase zvedá ruku blonďáček s dychtivýma očima z první řady: „Já taky běhám v atletickém kroužku. Trenér nám říkal, že jste na olympiádě v Helsinkách vyhrál závod na pět i deset kilometrů a pak ještě maratón. Mně to připadá neuvěřitelné, prostě jako nesmysl.“

„Sedláčku, nebuď drzý,“ zvyšuje hlas učitelka.

„Ale vždyť má ten chlapec pravdu. Takových se našlo, kteří pochybovali, že je to vůbec možné. A potom zase ze mne málem udělali nadčlověka. Ale ono to bylo možné. Tenkrát. Už jsem vám říkal, že jsem v tréninku naběhal mnohem víc než ostatní. Jenže pak se s náročnějším tréninkem roztrhl pytel. Začalo docházet na štrekařskou specializaci, časy šly dolů. Já i v těch Helsinkách – má série olympijských startů tam začínala desítkou – zaběhl tuhle trať skoro o tři čtvrtě minuty rychleji než na předcházející olympiádě. Že vyhraju, s tím se doma počítalo, jenže kdekdo se domníval, že bych měl při návratu ukázat celníkům na Ruzyni ještě další zlatou medaili – ze závodu na pět kilometrů. A já o tom snil taky. Vůbec to nebylo lehké…“

Zátopek se zajíkl, slova mrznou u úst. Už zase utekl ze školní jídelny, do plic se bolestně dere mráz. S kulichem staženým přes uši vyklusává v zajetí mimořádně kruté zimy nekonečné kilometry přípravy na olympijský rok 1952. Pak zas rekreanti v Krkonoších kroutí hlavou nad tím zarputilcem, který se na běžkách nepřestává prát i s vánicí. Stačit rychlobruslařům na zamrzlé Vltavě? Jen kdyby nepřekážely ty dlouhé nože. Smějí se mu. Pošklebují. Zkouší to znovu a znovu, je k neutahání. Trénovat se musí, zvlášť když má za chvíli na krku třicítku. Na světových drahách se v posledních dvou letech objevují noví, mladší, ambicióznější, rozdá si to s nimi, ale to chce ždímat ze svalů rychlost, oženit se s ní. Konečně pláčou rampouchy a slunce vysušuje strahovskou dráhu. Od dubna ji zalévá potem. Vymyslel nové doplňky pro posílení výbušnosti. Patří k nim vržiště a koule stejně jako laťky pro skok vysoký. Dře. A pak se poprvé (!) nechá překecat po tréninku k masáži. V místnosti je zima. Angína. Dokonce hnisavá. Polyká acylpyriny a se zoufalstvím sleduje, jak nenávratně mizí dny z kalendáře. Nakonec zdrhá z postele na strahovskou dráhu, protože věří, že jeho nejlepší medicínou je trénink. Angína je pryč, forma však jakbysmet. Cítí se malátný jako jarní motýl. Skeptická myšlenka: v Helsinkách se zesměšním, nemám tam co dělat. Honem ji zašlapává. Samozřejmě tretrami, nad nimiž se kmitají nohy. Odlet do olympijského města až se druhou částí výpravy. Na dráze v Otaniemi však končí jako první. Týden chybí, než je startér výstřelem vyžene na trať desítky, nejvyšší čas vylaďovat formu. Po sedm dní si ponořený sám do sebe s citem jemného mechanika pohrává s každým svalem, s nahromaděnou energií. A pak od čtvrtého kilometru ukazuje záda třiceti soupeřům, mnohé při velkém sólu předbíhá o několik kol.

„A potom jsem musel ještě víc utíkat před obdivovateli a lovci autogramů. Ve Finsku je jich moc a dlouhé běhy oceňují, obzvlášť když měli takové veličiny jako Nurmi a Heino. Víte, já s každým rád pohovořím, rád se podepíšu, jenže když je to tisíckrát od rána do večera, může to pěkně unavit. A já musel být svěží, olympijský závod na pět kilometrů, to byl pořádný strašák. Před čtyřmi lety v Londýně jsem na té trati pustil moc dopředu Belgičana Gastona Reiffa, pelášil jsem pak za ním jako zjednaný a už jsem ho nedoběhl. Čtyři desetiny vteřiny mi na něj chyběly. To je míň než jedno nadechnutí. A Reiff, kterého za to vítězství doma povýšili do rytířského stavu, tu byl opět a se skvělou kondičkou. Taky s výzvou – já nevím, možná mu ji vložili do úst jenom novináři – teď prý se teprve ukáže, kdo z nás dvou je lepší. Ale skutečným favoritem toho závodu byl tempařsky vyvážený a rychlý Němec Schade. Jedna z nových běžeckých hvězd. Mezi ně patřili i vynikající Angličané Chattaway a Pirrie, stále se lepšící Anufrijev ze Sovětského svazu. Taky s černým Francouzem původem z Alžíru Allainem Mimounem bylo nutné vážně počítat. Nádherný člověk a sportovec, při světové válce ho kulka málem připravila o nohu, a přece si v Londýně i Helsinkách za mnou na desítce doběhl pro stříbro. Kamarád, už před několika lety přes varování domácích odborníků přijal za své moje náročné tréninkové metody. Když řekl finským novinářům, že Schade je nebezpečný, vyhraju prý však opět já, protože proti mně se prostě nedá nic dělat, bral jsem to spíš jako kompliment. Den před závodem mi někdo přistrčil k nosu New York Herald Tribune, kde se ironicky psalo o pošetilém Čechovi, který se chce pokusit o druhou zlatou medaili. Měl jsem z toho všeho hlavu jako starosta, sotva jsem ji unesl, když jsem vyklusával a vdechoval kyslík mezi borovicemi. Na Helsinkách je totiž krásné, že les vzrůstá přímo do města, najdete ho všude a já toho s potěchou využíval. Jenže najednou tu byl les mávajících rukou, a vůbec ne tichých. To pak jste jako mraveneček na dně hlubokého talíře, všude kolem a nad vámi to hučí, mručí, tohle sportovec nesmí moc vnímat, nebo ho to porazí předem. Nakonec si oddechne, když už je odstartováno a může upalovat. K rozběhu nás nastoupilo pětačtyřicet, k finále patnáct. Ale já moc neupaloval. Rozpočetl jsem si tempo na čas 14:10, a když se to poskládalo u mantinelu, byl jsem předposlední. Koukám, jak se Schade na špici urputně tahá o vedení s Chattawayem, říkám si horké hlavy, takhle už teď plýtvat silami, ještě je čas…“

Už vůbec není čas! Kovový hlas zvonce přehlušuje siréna řevu. Poslední kolo, poslední výprodej energie. Desetitisíce na tribunách vstávají. Zátopek už je dávno ve hře, už vede. Řádí mezi soupeři jako tajfun. Nikomu nedopřává trhák, ani Reiffovi, kterého tím nutí k rezignaci. Zakusuje se tretrami do dráhy, nakrčená záda, pádlování rukama, pravice trochu výš než levice, je bezpečně první. Ale… co to? Nezadržitelně ho míjejí tři běžci. Mrkne po nich zoufale okem. Potem zalité a pomačkané masky místo obličejů, a přece v nich jiskří dravá i triumfující ctižádost: Schade, Chattaway, Mimoun. Získávají metr, dva, šest metrů náskoku, je to jako obrovská černá propast, nad níž únava přervala lano. Je vůbec ještě čas na chladnokrevnou myšlenku? Tribuny už Zátopka odepsaly, on však ještě stále ze svalů nevyždímal zbytek energie. Šetří si ho do poslední zatáčky. Teprve v té chvíli padají stavidla a praménky zpěněné krve poháněné vůlí dávají tvrdnoucím svalům novou mízu. Dere se za unikajícími. Po decimetrech. Každým záběrem nohy. Už je u nich, loket vedle lokte, už zase slyší jejich trhavý dech, jako by měli v hrudi místo plic struhadlo. Už je v čele, posledních deset metrů, s rukama pumpuje i hlava, stále si však hlídá prostor za pravým ramenem, ne, teď už ho nikdo neohrozí, cílová šachovnice…

„Vidíte, jak jsem se při tom vzpomínání zadýchal,“ říká a mladí posluchači naopak nedýchají. „Při pročítání nádherných telegramů z domova jsem se definitivně rozhodl: zkusím ještě maratón. Jedni mne v mém rozhodnutí podporovali, druzí tvrdili, že jsem snílek fantasta. Ono to bylo dost odvážné, konkurovat maratóncům s dlouholetým speciálním tréninkem, jít naplno tři těžké olympijské závody během osmi dnů. Určitě jsem byl mezi osmašedesáti maratónci na startu jediný, kdo tuhle trať běžel poprvé.“

„Ale vyhrál jste jí!?“

Nadšený hlas s podtónem otázky.

„Nu ano. Patnáct kilometrů vedl Angličan Peters, velký favorit, a já se Švédem Janssonem jsme se pustili za ním. Postrkoval nás vítr foukající do zad, jenže po obrátce jsme zas museli vítr prorážet. To už byl Peters za námi, a za občerstvovačkou na pětadvacátém kilometru koukám, že jsem někde ztratil i Švéda.“

„Občerstvil jste se?“ Zase ten zvídavý kluk z první řady.

„Človíčku, kdepak. Občerstvovací stanice jsou nebezpečné. I když ústa vyprahla, musíš odvrátit hlavu, protože už pohled na osvěžující nápoj nebo jenom na plátek citrónu změkčuje a oslabuje tělo, a to by pak třeba odmítalo další trápení. A maratón je obrovské trápení, překonáváš krize, vypotíš taky nějaké to kilo váhy. Rozhodně však podobnou odtučňovací kúru bez tréninku nedoporučuju. Měl jsem ještě čtrnáct dnů potom krví podlité prsty u nohou, ale v tom závodnickém tranzu člověk bolest nevnímá, příležitost už jsem nepustil. Do brány stadiónu jsem dobíhal s náskokem dvě a půl minuty, tehdy proti zvyklostem spustili olympijskou fanfáru, určenou pro slavnostní ceremoniál. To vím jen z vypravování, protože mozek mi třeštil, měl jsem skleněné oči, do cíle jsem však trefil a ještě stačil trochu zaspurtovat. Když ohlásili, že jsem do třetice v cíli v novém olympijském rekordu, diváci se mohli zbláznit. Tak dlouho tleskali, až jsem – aby je nebolely ruce – přidal ještě čestné kolo.“

V přecpané a zadýchané školní jídelně náhle rachotí židle, chlapci a děvčata vstávají a tleskají a rezonuje to stejně jako před desítkami let na vyprodaném stadiónu v Helsinkách.

„No tak, do tříd, no tak,“ hlas učitelky, smířené s tím, že v nastalém zmatku nebude moci veřejně poděkovat besedníkovi, že nedokáže otrhat stále rostoucí hrozen žadatelů o autogram.

„Pane Zátopek, já taky. A s panáčkem. Prosím vás. Mně dvakrát, to mám pro bráchu. Pane Zátopek, běháte ještě teď?“ Odpovídá, aniž by zvedl hlavu od nastrčených bloků.

„Teď po šedesátce? Proč ne, běhat se dá vždycky. Jen si na to radši s manželkou Danou zajedeme do Staré Boleslavi a jsem rád, když nás nikdo nevidí. Zasvěcený pozorovatel by si totiž řekl: vida, takový to býval rekordman a teď je to pěkná houska, sotva plete nohama…“

Školáci s brebentěním postupně opouštějí jídelnu.

„To je legrační člověk, ten Zátopek.“

„Vole, jenom legrační?“

*

Švýcarsko ve městě Lausanne nedaleko Ženevy postavilo našemu hrdinovi sváteční sochu, když jeho vlastní národ zůstává v deficitu se sochou na vzpomínky pro Emila Zátopka, ten se jako učitel i jako zarputilý sportovní duch osvědčil vždy rád na jedničku…

https://www.youtube.com/watch?v=Svy1IDeQBjs&list=PLk4dGNwj0SfsLVSR4SN0GJnQAIs7UoLMp

Mantronix – „Got You Have Your Love“ (Maxxi Mix – Maxximum)

Les meilleurs remix „made in maxx“ Remix signé Joachim Garraud et Fabrice Revault

Prasklé hliněné nádoby

V Číně měl jeden nosič vody 2 velké hliněné nádoby. Visely na obou koncích klacku, který nosil na krku. V jedné byla prasklina, naproti tomu ta druhá byla dokonalá a vždy nesla plnou míru vody. Na konci dlouhé cesty, která trvala od potoku až k domu, měla prasklá nádoba vodu už jen do polovičky. Dva celé roky to takto šlo, nosič vody nosil do domu každý den už jen jeden a půl nádoby vody. Samozřejmě dokonalá nádoba byla pyšná na svůj výkon, vždyť to dělala dokonale. Ale chudák prasklá nádoba se styděla za svoji nedokonalost, a cítila se uboze, protože je schopná jen polovičního výkonu. Po dvou letech soužení oslovila nosiče u potoka:

– Stydím se, protože voda teče po celou cestu domů.

Nosič jí takto odpověděl:

– Všimla sis, že kytky rostou jen na tvojí straně chodníku a ne na straně druhé? To proto, že jsem vždy věděl o tvém nedostatku a na tuto stranu cesty jsem rozséval semena květin. To Ty jsi je každý den zalévala, když jsme se vraceli domů. Dva roky sbírám tyto krásné květiny, abych si ozdobil svůj stůl. Kdybys nebyla taková, jaká jsi, tak by tato krása nemohla rozzářit můj domov.

****

Všichni máme své osobité chyby. Všichni jsme prasklé hliněné nádoby. Ale tyto praskliny a chyby, které jsou v každém z nás, dělají náš život tak velmi zajímavým a vzácným. Jen každého musíme přijmout takového, jaký je, a uvidět v něm to dobré. To nejlepší přeji všem svým prasklým hliněným nádobám – přátelům.

Milan Rúfus

MLČKY

„Až sa Ťa spýta... “

„Kto spýta?“

„Až sa spýta

on, nemý v Tebe,

Teba: – Čo si žil? –

odpovieš mu?

Tá žitá mierka žita

čo Ti vydá?

Len holý súčet chvíľ?

I trochu múčky na chlieb s ľudskou soľou.

Čo odpovieš?

A nebudeš sa báť?“

„Sporný som vo všetkom.

No v jedinom nie:

Bolo,

bolo mi dané mnoho milovať.“

Milan Rúfus:

Listami dýcha rastlina,

kto verí, dýcha snením.

A človek vstal a šiel.

Šiel cestou – necestou,

šiel rokom, dňami vydláždeným,

od jaslí do jasiel,

k velebe vecí tvárou padal

bez hlučných modlitieb.

A keď raz stretol koho dávno hľadal,

nad ruky skloniac tváre ovál,

na cestu sadol si

a ako dobrý chlieb

s velikou nádejou si srdce rozlamoval,

hovoriac:

Toto je moje telo,

toto je moja duša,

toto je moja krv.

Prijmite.

Sadahzinia: MAYIATIKO (Kouzelný květnový věneček)

(V Řecku na 1.máje vezmou květiny, sešijí je na proutky a pověsí si je zvenku na domky, aby jim přinášely štěstí)

Přináším vám spoustu dárků – je řada na mě!

zhluboka do sebe nadechuji vůni května a zakláním hlavu

dívám se na slunce, vlasy mám rozcuchané, protože je táhnu na zem

a každým rokem na nich nosím věneček z květin

zastavím se, napiju se, zpívám si písně

jdu kolem s ozdobami a odolávám podvodům

dýchám zhluboka a vyfoukávám kolečka vzduchu

není čas na černé mraky

jaro tančí už dva měsíce

udělala jsem si nektar s vodou, abych uhasila žízeň a ukojil mě

abych tě našla – ačkoliv jsem nemohla – dívala jsem se na zem a na oblohu

od úsvitu jsem přicházela na svoji cestu, cestou jsem viděla kouzelné věci

tisíce drobných zázraků

úl se mi díval přímo do očí, celá příroda se smála

vše mi došlo s vínem a polibkem

bála jsem se všech věcí, co zůstaly nevyřčeny v zimě,

ale v květnu to všechno vypadá nekončící a všechno je řečeno lehce

jaro kropí oheň s dárkem dešťů s kouzly a věnečky Máje

Živote, upleť mi májový věneček

abych ho nosila na krku tohoto prohnilého světa

abych překryla stud a krev květinami

probuď se jaro s magií

naplň pro mě měsíc, udělej armádu hvězd,

pošli mi něco pikantního – chuť léta

a jako nůž přetnu zimu

Strom klíčí v prostředku země

a nervy jeho kořene vyluzují tajemné šustění, nezvyklá slova

přichází jaro, můj červený osude

probuď se a řekni mi své sny!

probouzím se, abych byla blízko tebe

se zlobou nejvíc nádhernou a jinou

a lákám je vůněmi, váhou tvého mládí

vzbudila jsem tě tvrdě, já vím

ale uvidíš, navléknu si věneček dvakrát

kolem hlavy, lano je moje duše a nit je nepořádek ve světě

možná bych si ho měla uplést zase s trny

jinak z toho nikdy neuniknu

nebo najdu způsob, jak je okouzlit a vydržet zkaženost

zakryju stud a krev květinami

seberu chvíle v jejich prázdných srdcích

spojím kouzla života na zemi a to uvidíš!

přání zavoní a hlasy na neděli

které ti osladí hrdlo a srdce smíchem

a díky nim zůstaneš vzhůru za jarních nocí

ZLATO ZACHRÁNĚNO DIREKTEM (POŘADATELI)

BOHUMIL NĚMEČEK

BOX – KATEGORIE DO 60 kg

ŘÍM 1960

„Bylo pondělí, kluci jeli na trénink a já měl ten večer boxovat už naostro. Tak povídám trenéru Králíčkovi: – Miloši, já jsem nervák, já se budu tady v olympijské vesnici sám kousat, tak bych se šel radši s vámi na ten trénink podívat. Souhlasil. Vzal jsem tepláky, kecky, jelo se. Chvilku jsem tam skákal, rozhýbával se a tak, a najednou se Králíček ke mně otočí: – Víš co, jdi si trochu zaspárovat s Pepíkem Němcem. Pepík, naše těžká váha, z toho Říma pak dovezl bronz. Velký kamarád, ale nikdy jsme si nic nedarovali z protekce. Při fotbálku, ani v ringu. Vidím to jako dnes. Vezmem rukavice, přijdu k němu, udělám ťuk a najednou bum – takovou dardu jsem od něj chytil. A vzápětí druhou. Kdepak, já si nic nenechám líbit. Tak jsem do něj taky začal mlátit. Králíček po nás jen mrknul a nic. Doboxujem první kolo, začnem druhé a do mě najednou vstoupilo zděšení. Kruci stop, večer máš jít do ringu doopravdy, praskne ti oko nebo si zlámeš ruku a bude po olympiádě. Povídám: – Pepíku, neblbni, a spustím ruce. Jenže on zase: bum. – Tak mě bouchni do obličeje, říkám se spuštěnýma rukama. Já nevím, možná, vlastně docela určitě jsem provokoval. A Pepík mi jí opravdu vyšil. Tak jsem mu dal takovou pecku, že šel málem k zemi. A právě tohle zahlídnul Králíček. Přiskočil ke mně a křičel: – I když vím, že tu olympiádu máš vyhrát, pošlu tě domů! Úplně jsem zkoprněl. Ne z toho rozkazu, ten jsem nebral vážně, ale z toho jeho skálopevného přesvědčení, že z Říma přivezu zlato. On se nikdy se mnou nebabral, ale taky mi nikdy předtím neřekl, jak strašně mi věří. Až teď, v rozčilení. A mně to moc pomohlo.“

V Ústí nad Labem kousek od sebe žijí Bohumilové Němečkové tři. Bohumil I. (ročník 1938), olympijský vítěz v lehkém velteru z Říma. Bohumil II. (1959), taky československý reprezentant v boxu, mistr republiky 1980. Bohumil III. (1979) vnuk, kterého vodili do mateřské školy, ale stačilo mu říct zaboxuj a on rázem zaujal postoj a začal zdařile stínovat. Ten příkaz bylo nutno pošeptat, protože jinak se učitelka Lída (manželka Bohumila I.) nebo kadeřnice Hanka (manželka Bohumila II.) nešťastně chytají za hlavu. Poznámka po kom to dítě je, by byla jaksi zbytečná, odpor však budí rezolutní. Přímo zdraví nebezpečné je pronést podobnou výzvu před Bohumilem I., protože ten byl vždycky od rány, ví své a tvrdí: „Ať vnouček jednou hraje fotbal nebo hokej, ať najde zalíbení v jakémkoli sportu, jenom ne v boxu.“

Bohumil I., rodák z Tábora, v boxu zalíbení našel. Ona to byla spíš posedlost. Přesněji posedlost sportem. Nejdřív hokejem. Zvlášť když se s rodiči přestěhoval do Českých Budějovic. Jenže k hokeji už tenkrát patřila taky letní průprava, běhání, posilko, a k tomu se jaksi nachomýtl trenér boxu Josef Němec (otec těžké váhy z Říma – vidíte, jak to začíná krásně do sebe zapadat). Při náhodném společném soustředění půjčil hokejovým zajícům pro rozptýlení boxerské rukavice a Bohumil I. – jak sám vzpomíná – pak „sundal“ tři krajské dorostenecké přeborníky. Bylo rozhodnuto. Vlastně nebylo. Bohumil I. se už v té době zakoukal do krasobruslařky Lídy, která jednoho dne řekla s jemnocitem vlastním něžnému pohlaví: „Buď box nebo já.“ Odpověděl: „Jestli nebudeš pro box, tak ahoj.“ Lídě tedy nezbylo, než zůstat pro box. Větším svízelem se ukázal tatínek Bohumila I., jinak šéf Lunaparku, což v praxi znamenalo nejen vandrování, ale i kus pořádné dřiny pro všechny příslušníky rodiny. Stavět a bourat šapitó, ruské kolo, houpačky, střelnici, zaskočit tam či onam, zkrátka nápor na fyzičku. Útěk z manéže do ringu, a první nesmělé sportovní vavříny nakonec tatínka z Lunaparku usmířily, i když nepřestal tvrdit, že u nich dostává do nosu jenom klaun a ještě je to fingované.

Bohumil II. to měl mnohem komplikovanější, ten se musel do ringu prodrat za zády otce – slavného boxera přímo rafinovaně, nechat si tajně vystavit papíry a odjet s oddílem na krajský přebor. Jenom to, že ten přebor vyhrál, otce usmířilo (opakovala se vlastně historka s jeho mládím). A protože už byl v Rudé hvězdě trenérem, vzal si syna do parády. „Byl na mě jako ras, jenže já nemám tátův tvrdý úder, snažím se to vynahradit technikou, radši boxuju na dištanc a to se dnes moc nenosí,“ stěžuje si Bohumil II. Jenže Bohumil I. dodává: „Bodejť by měl ránu, když netrénuje ani z poloviny tolik co já. Už je to zkrátka jiná generace. Říká mi: – Táto, co z toho máš, leda ty strašný potlučený ruce a že tě lidi v Ústí uctivě pozdraví. Já si udělal střední ekonomku, chci to v životě někam dotáhnout a nedostávat přitom pořád facky.“

Bohumil III. vůbec netuší, co je facka. Aspoň v souvislosti s dědečkem, protože ten se může zbláznit štěstím, když obdrží pověření vyzvednout vnoučka z mateřské školy. Rozplývá se v jeho přítomnosti jako šumák (autentický výrok) a každému by rozbil to, co má pod nosem (taky autentický výrok), kdyby chtěl malého Bohouška jednou vábit do ringu, protože: „To je hrůza, kam ten box spěje. Když dáš pět ran, soupeř jich musí dát sedm, prostě mít navrch, dokud nemáš hlavu jako meloun. S tímhle rvaním v ringu začali Kubánci, vůbec to nevyhovuje Sovětům ani Američanům, ale je z toho světový trend, tak se všichni musí přizpůsobovat. Důsledek? Boxerů ubývá. V SSSR jich měli jeden a půl miliónu, dnes jenom čtyři sta tisíc. U nás máme registrovaných asi čtyři sta boxerů včetně dorostenců a taky, jestli se nemýlím, včetně mě. Vezměte v potaz olympiády. V jedné kategorii bývá asi tak osmnáct borců, protože víc jich na trh s kůží nehodlá jít. Nás v šedesátém v Římě nastupovalo v lehkém velteru osmatřicet! Taky jsem pak dostal stříbrný pohár – tamhle ho můžete vidět – za vítězství v nejvíce obsazované soutěži.“

Výborně, už jsme zase v Římě, nastavujeme magič kulometné palbě slov Bohumila I., uhýbáme před jeho gesty, protože vypráví temperamentně, běhá přitom po pokoji, nešetří s rozdáváním direktů anonymním soupeřům. Tak jak to vlastně bylo?

„Pokud se pamatuju, v Římě nás boxovaly skoro tři stovky z pětapadesáti zemí. Můj lehký velter byl opravdu nejnašlapanější. V prvním utkání s Rakušanem Königem šlo spíš o to, abych získal sebedůvěru. Boxoval jsem mizerně. Ve druhém proti Iru Melimu, to byl takový sebevědomý pořízek, už to šlo. Technickými údery jsem si ho vždycky připravil pro pořádnou pecku, dvakrát ho rozhodčí museli počítat.

Jenže pak nade mnou všichni lámali hůl. Měl jsem za soupeře Itala Pietra Brandiho, favorita turnaje a miláčka domácího publika. Dvakrát boxoval přede mnou a vždycky vyhrál K.O. Poslyšte, to byla atmosféra! V našlapaném Paláci sportu pro osmnáct tisíc diváků stáli při našem utkání fanouškové na židlích. Oni Brandimu říkali Uragán ringu. A taky jó. Gong, já ještě stojím v rohu, poslouchám Králíčka, on jako uragán prosvištěl těch sedm metrů ke mně a už fičela pěsťovka. Jen tak tak jsem stačil uhnout a málem dostal do nosu trenér. Hala šílela nadšením, jenže já mu hned dal takové čtyři škubance, že to jen bolestně zamručelo. Myslím, že všichni italští fanouškové nastavili tvář s ním. A trpěli častěji. On si vůbec neuměl poradit s tím mým obráceným gardem ani s technikou boje na dištanc. Z mého uhýbání znervózněl. Když letěla jeho pravačka do prázdna, vždycky to v hale zahučelo, jako když vlak projíždí tunelem. Ten zápas byl pro mě nakonec zatím nejlehčí, ale jinak to byl strašlivý fofr. Vyhrál jsem 4:1, Italové museli mou převahu uznat a pak mi v dalších zápasech fandili, jako bych byl jejich. Taky jsem to potřeboval.

V dalším utkání, to už šlo o medaili, jsem nastupoval proti černému Američanovi Danielsovi. To byl bourák, technický boxer se strašlivým úderem, něco jako postrach Cassius Clay. On se pak taky stal profesionálním mistrem světa. Tenkrát v Římě vyhrával všechno před limitem. Králíček se vduchu modlil, abych se mu neodkryl, protože tušil, že jak od něj chytím zásah, bude šlus. Já dlouho jasně vedl, ale pak jsem jednu přece chytil. Bylo to koncem druhého kola. Předtím jsem mrknul po hodinkách, uvědomil si, že musím vydržet ještě pár vteřin, ale to se už ke mně řítila jeho ruka. Dostal jsem strašlivou pumelici. Najednou se to kolem mě zakalilo. Za normálních okolností bych šel k zemi. Naštěstí jsem měl tolik natrénováno, že jsem se ocitl jenom v jakési agónii, vnímal jsem bílou skvrnu jeho dresu. A tak jsem se zmátořil a dal směrem k té bílé skvrně levým kontrem tři kopance. Víte, já o tom vůbec nevěděl, to mně pak vyprávěli kluci. Když padnul gong, zazvonilo mi v uších, já vůbec nemohl dojít do rohu, motal jsem se jako ochmelka. Králíček křičel: – Bohouši, co ti je? Povídám: – Nic, jenom po té jeho šlupce vidím všechno dvakrát. Pak už jsem se mu neodkryl. Rozhodčí mi přiřkli vítězství na body 5:0.

Finále s Quarteyem z Ghany? Místo toho mě málem diskvalifikovali. Tu historii vám ještě povím. Boxovalo se 5. září od osmi večer. Vedení výpravy mi nabídlo, že místo abych jel na ten zápas z olympijské vesnice pendlujícím autobusem, odveze mě tam prý šofér šestsettrojkou. Já nechtěl, ale Pepík Němec mi pošpital: – Jen to ber, proč by sis nesvezl zadek v pěkně pérovaném vozidle? Páni, ještě teď mi běhá mráz po zádech, když si na to vzpomenu. On totiž když jel někam s olympioniky autobus, doprovázeli ho policisté na motorkách s houkačkami, projíždělo se na červenou a tak. My ovšem vyjeli až po téhle koloně a kdo zná provoz v Římě, pochopí, že bylo zle. Místo obvyklé hodiny jsme těch patnáct kilometrů urazili za dvě a půl hodiny, a ještě v tom byla bouračka s promáčklým blatníkem. Finálový pořad boxerských soutěží dávno začal a Palác sportu pořád v nedohlednu. Stojí na takovém kopečku, já teda šoférovi pokynul: – Počkej, zastav, zkusím tam doběhnout. Proplétal jsem se jako šílený mezi kapotami aut, mezi davy, snad ani Zátopek v životní formě by ten kopeček nevyběhl v takovém tempu. Byl jsem uřícený jako kůň, mířím účastnickým vchodem do haly, jenže najednou mi se vztyčenou rukou zastoupí cestu policista. Já v tom trapu nechal v té šestsettrojce účastnickou legitimaci, měl jsem jen teplákovou bundu s naším znakem. Řvu na něj: – Ně-me-ček, fi-ná-le, jako že tam musím. Jenže on byl příslušník dál přísně komisní, nedal na to, že mu ukazuju teplákovou bundu. Chápu, tu mohl někde někdo sebrat, jenže mně teď šlo o život, tedy o finále, začínalo za čtvrt hodinky. Fakticky mi nakonec nezbylo, než ho uklidit z cesty mírným direktem na uklidněnou. Oni mě pak honili, ale na chodbách v hale jsem to už znal, vidím, že moje jméno svítí na tabuli, vlítnu do šatny, jeden z pořadatelů gestikuloval rukama, že už tu pro mě byli pětkrát. Poslyšte, já se ocitl v ringu propocený jako po nejtěžším tréninku. Celé první kolo s Quarteyem jsem se místo čistého technického boxu vzpamatovával z té hrůzy posledních tří hodin. Pak jsem se vzpamatoval a všechno bylo tak, jak má být.“

Už dávno načepýření římští vrabci odtroubili rozbřesk, už dávno majitelé tratorií vytáhli do ulic a uliček stolky s barevnými slunečníky, obchodníci vyložili dobrou půlku svých krámků, čističi bot krabice s hadříky, krémy a stoličky, už dávno kávově hnědé vody Tibery odplavily vytrhané kalendářové listy s datem 5. září – když konečně usnul.

– Sotva mu vědomí zastřel růžový sen, je neurvale probuzen a se zalepenýma očima civí do obličeje kvaltujícího Miloše Králíčka: „Bohouši, vstávej, boxujeme finále, honem, no tak prober se!“

Nemůže pochopit. Slyší: „Dělej, nebo přijdeme pozdě!“

Mžourá, pak poslušně vyskakuje z postele. Takže ono se mu to nakonec jenom zdálo. Ta bláznivá honička do Paláce sportu, finálová bitka s černým borcem z Ghany. Tak ono ho to všechno zatím čeká.

„Miloši, já žil v domnění, že už mám finále za sebou, teď si připadám slabý jako moucha.“

Jde, spíš se motá ke skříni, kam – zřejmě v tom snu – uložili zlatou medaili.

„Je tam!“ řve s triumfujícím funny face (usměvavým pohledem) na trenéra.

„Co tam je?“

„No přece zlatá medaile. Všechno už to máme od včerejška šťastně z krku.“

Teď je na trenérovi, aby pootevřel ústa a pak složil pomačkaný rozespalý obličej do omluvného úsměvu: „Bohoušku, tohle mi promiň, já taky usnul až ráno, pak se mi zdálo, že ta šichta je před námi. Úplně mě to vyhnalo z postele, tak byl ten sen sugestivní. Rychle spi, budem spát až do večeře, co říkáš?“

Bohoušek neboli Bohumil I. konverzoval pouze pomocí hlubokého oddechování.

KDO MU BUDE TYKAT?

VÁCLAV KOZÁK, PAVEL SCHMIDT

VESLOVÁNÍ – DVOJSKIF

ŘÍM 1960

Bylo to na jaře v osmdesátém roce, pár měsíců před olympijskými hrami v Moskvě. Seděl jsem s Václavem Kozákem v malém člunku, za zády nám skučel motor a před námi se vltavskou hladinou hnal dvojskif. Zdálo se mi, že ta čtyři vesla s červenomodrobílými vlajkami na listech odhazují vodu naprosto dokonale – vládli jim Pecka s Vochoskou, veslaři ozdobení stříbry i bronzy světových šampionátů i olympiád – ale on každou chvíli křikl, že to protažení vodou musí být plynulejší, odhoz rychlejší a já nevím co podle něj ještě musí pádit tak, aby bylo zdobnější?

„Jsou to borci, to jim neberu, ale jedno jim chybí – měli by vyhrát olympiádu. V tom našem sportu je to tak, že můžeš mít medailí z mistrovství světa půl skříně, ale zná tě pořád jen hrstka lidí. Přál bych jim, aby to zlato vyhráli,“ díval se na své dva hromotluky a najednou měl ve tváři spokojenost. V té chvíli asi jeli tak, že se jim nedalo nic vytknout, jejich záběr byl zřejmě přesně takový, že vyhovuje náročné tezi, která je mezí mezi záběry, jakými lze na olympijské dráze bez obav znamenat další legendu bez chybujících manévrů. Sorry za občasné češtinářské humorně laděné průpovídky. Musel to cítit, vždyť on se dobral ke své nesmrtelnosti olympijského vítěze na stejné lodi. Tahle loď, která už jede silou kluků jiné generace, ale i jeho rozumně aplikovaným režimem, spolu se zkušenostmi ze stovek závodů, by taky třeba mohla vytěžit to nejcennější…

Najednou se ke mně otočil a povídá: „Víš, kterej trenér je nejlepší?“

Ne.

„Ten, kterýho jeho loď už nepotřebuje. Tohle tvrdil slavnej trenér Adam. A má pravdu.“

Takže můžeme klidně na břeh.

Chvilku váhal, jak se má s tím popíchnutím vyrovnat, pak vypnul motor, ušklíbl se a nenapodobitelným tónem, u něhož snad nikdo nedokáže rozeznat, z kolika procent bitelné vážnosti a z kolika procent nezbytné legrace se skládá, řekl: „Jestli vyhrajou olympiádu, tak mi budou smět tykat.“

S Václavem Kozákem jsem se setkával vždycky rád. Kozák je osobnost, pozoruhodná osobnost. A vždycky tou osobností byl. Snoubí se v něm vzdělanost, zdravý selský rozum, koumáctví i neústupnost v tom zvláštním poměru, jaký je nutný pro vznik velkých výsledků. Věřím, že bude stejně populární legendou trenérskou, jako se stal legendou skifařskou.

Enter the world of legendary games. Račte číst dále. Po první velké medaili sahal na mistrovství Evropy v Poznani v roce 1958. Bylo mu tehdy jedenadvacet, na skifu dojel čtvrtý a naznačil, že by mohl být nástupcem plejády našich úspěšných skifařů. Gustav Zinke, Josef Straka s Juliem Gergardem, Jiří Zavřel, Jaroslav Vavřena s Františkem Vrbou a Albert Krajmer s ing. Františkem Rejchem dokázali získat na skifech a dvojskifech bronzové i stříbrné medaile z evropských mistrovství, ale nikomu z nich se nepodařilo sáhnout si na medaili nejcennější. O rok později seděl Kozák ve dvojskifu s Pavlem Schmidtem, ale opět nestačili na vynikající sovětskou úderku Berkutov–Tjukalov, ozdobenou už čtyřmi tituly mistrů Evropy,  a olympijským zlatem z Melbournu. Druhé místo v Evropě však bylo pro naši novou posádku úspěchem i ponaučením, nehledě na povzbuzení do další slibné sezóny, vrcholící olympijskými hrami v Římě.

Pro veslaře začaly pětidenní boje XVII. olympijských her 30. srpna 1960. Šestiproudová dráha na jezeře Albano, dvacet kilometrů od Říma, byla poprvé v historii velkých veslařských přeborů perfektně vybójkovaná po celé dvoukilometrové délce. Nová dráha jako by zatřásla veslařskými tradicemi – Evropa zcela zastínila zámořské veslování, Američané poprvé ztratili svou velmocenskou pozici, sovětští dříči se probojovali do finále ve všech disciplínách s výjimkou osmiveslic, ale jejich snad nejvýš favorizovaná loď, dvojskif Berkutov–Tjukalov prvenství z Melbournu neobhájila.

Kozák se Schmidtem zajeli velkou jízdu…

Hned od startu vyprovokovali soupeře do ostrého tempa, na druhé pětistovce šli do vedení, po kilometru vedli před francouzskou posádkou o 0,48 sekundy, třetí dojeli Holanďani, čtvrtí Švýcaři, dvojskif Sovětského svazu až pátý. Na patnácti stech metrech měli náskok už 2,21 sekundy. Berkutov s Tjukalovem zvedli počet záběrů k mohutnému finiši. Jejich nástup však přišel pozdě, vynesl jim jen druhé místo, náš výborně jedoucí dvojskif si vítězství nenechal sebrat.

Československé veslování podruhé získalo olympijské zlato. Po třeboňské čtyřce s kormidelníkem, která vyhrála v Helsinkách, se dočkali zlaté medaile i skifaři.

Rok po olympiádě v Římě se v Praze na Vltavě jelo mistrovství Evropy. Čekalo se, že olympijští vítězové na své vodě bezpečně vyhrají, ale skončili třetí, a v příští sezóně na prvním mistrovství světa v Luzernu už na ně nezbyla žádná medaile.

Po tom zklamání se Kozák rozhodl pro skif, se kterým začínal. Pro tu sedmimetrovou loď samotářů, loď pravdy, na níž se nejlíp pozná, co kdo dokáže.

Změnil způsob přípravy, podle metod velkého veslařského experta Karla Adama začal s intervalovým tréninkem a výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Hned v roce 1963 získal na skifu v Kodani titul mistra Evropy. Pro naše veslování byl kodaňský šampionát velice úspěšný – dvojskif Anders–Hofmann vybojoval opět zlato, čtyřka s kormidelníkem dojela druhá a osma získala bronz.

„Poslední velký závod jsem jel na olympiádě v roce 1968, ale cítil jsem, že už je to se mnou a s veslováním všechno jinak, než za dob Říma nebo Kodaně. Před závodem jsem se víc bál než těšil. Veslování je fuška, na kterou člověk musí mít pořád chuť, a já najednou cítil, že v sobě nedokážu posbírat to, co je potřeba k vyhrávání. Nech toho a jdi dělat trenéra, řekl jsem si. Papír z trenérské školy jsem na to měl, a tak jsem v Dukle oznámil, že končím a chci trénovat. Ale že chci hned dělat staršího trenéra! Řadě lidí to asi vyrazilo dech, vždyť tenkrát byl starším trenérem Vojta Hvězda a to byl pojem. Jenže já byl vždycky takový, že jsem se nemínil spokojit s kováříčkováním, a navíc jsem měl jasnou představu, kterou mají všichni starší závodníci, že dělat trenéra je ta nejjednodušší věc na světě, protože to si člověk jenom vezme člun s motorem, plechovou trumpetu a začne dirigovat. A hned dokáže vypiplat zázraky.“ Výmluvně si prstem zaťukal na spánek, aby dal najevo, jak se na své tehdejší názory dívá dnes.

Díky velkým úspěchům závodnickým se tím starším trenérem v Dukle stal. Měl chuť a trumpetu, křičel do ní, ale jeho pedantské zacházení naráželo na zatvrzelost starších veslařů. Kluci, kteří s ním jezdili v jedné lodi nebo s ním dřív společně trénovali, nechtěli rozumět. Neměli chuť ho poslouchat, když začal tvrdě prosazovat dvě zásady – jednotný systém intervalového tréninku a bezpodmínečnou poslušnost. To bylo jablko sváru. Že právě Kozák vyžaduje absolutní kázeň?! On, jako závodník tak tvrdohlavý, umíněný, on, který taky párkrát zapomněl, kde jsou hranice, kam až reprezentant může! Nebyl to nikdy žádný svatoušek, dokázal za své pravdy jít hlavou proti zdi, oželet závod na skifu kvůli kamarádovi, se kterým chtěl jet dvojskif volněji… Znali ho a právě proto se nechtěli podřídit. Hlavně ti, co už něco znamenali. Jenže on měl skutečně tvrdou palici a žádné výjimky nechtěl pardonovat. Vyhodil z Dukly mistry Evropy bratry Svojanovské, nepohodl se se čtyřkou Oty Marečka a taky ji nechal odejít na druhý břeh Vltavy do Blesku. Vesměs gesta, která by si asi málokterý trenér na začátku dráhy kouče troufl.

„Svojanovští vyhrávali, Marečkova čtyřka taky a nade mnou visel Damoklův meč. Nebylo to jednoduché, ale já věřil, že se výsledků v Dukle musíme dočkat. Dal jsem dohromady malou partu párového veslování a na těch klucích jsem poznal, že jim to začíná jet. Podrželi mě průměrní reprezentanti, ze špičky jenom Jarda Hellebrand, a já rychle zjistil, co obnáší být trenérem. Nestačí jenom určit správný tréninkový režim a vynutit si jeho dodržování tou plechovou troubou. V chlapech u vesel se nesmí všechno zlomit. Kázeň je nutná, ale velkou pravdu měl Tarasov, když řekl, že hodní nevyhrávají. Trenér musí hledat způsob, jak koho k té dřině přimět. Být závodníkem – pokud to jde – je paráda. Jel, vyhrál, prohrál. Ale trenérská práce nemá nikdy hotovo, padla. Nikdy bych si netroufl říct nahlas: Já jsem dobrý trenér…“

Sám o sobě to neřekne, ale ví se to, protože to za něj řekly statistiky, výsledky jeho svěřenců. Bohatá kolekce bronzových a stříbrných medailí.

„Pozor – jedině zlatá medaile je důkazem, že všechno bylo perfektní!“ připomněl se zvednutým prstem další ze svých náročných zákonů.

Na víc jsem nečekal. Dál už jsem to znal: A z těch zlatých medailí jen ta olympijská…

Pevně věřím, že se dočká chvíle, kdy mu některý z jeho svěřenců bude smět tykat.

Plav ...a cestou piš 2011

„Italské cestopisy" James Wright (překlad Silvie Mitlenerová)

Není to pro cestopisy zrovna obvyklý žánr, přesto se povedlo zařadit i jednu ukázku poetickou. Impresím z návštěvy Apeninského poloostrova forma básně v próze sedí jako ulitá.

Dva okamžiky v Římě

I. Jak přichází jaro

Úplně poslední sníh, zrnitý a krutý jako vrásky vyryté do koutků úst nějakého fanatika, zmizel přes noc. Věčná zima trvala jen do včerejška. Popravdě, vysoko na borgheských útesech jsou zahrady stále ještě přeplněné odumřelými větvemi. Obří končetina jedné borovice, odervaná od těla slepým nočním větrem, vytlačuje ze svého okolí drobné keříky. Celý oleandr, který se vyvrátil před několika týdny, prorůstá plísní. Zkroucený na kamenné lavici vrhá pohrdlivý stín. Mrtví se tu neuctivě potloukají ve svěžím slunečním světle, rozhodnuti a odhodláni vykonat na někom pomstu, i kdyby to mělo být to poslední, co dokážou.

Tři dívky stoupají vzhůru po cestě. Jsou tak rozrušené, že nedokážou udržet nohy v klidu. Neběží, ale dotýkají se země tak rychle, jako by se jí nedotýkaly vůbec. Všechny tři potřásají hřívami černých vlasů. Jedna po druhé si sundavá svetr. Chytí mrtvý oleandr na obou koncích kamenné lavice, zvednou jej, jako by nic nevážil, a odhodí ho z cesty, kde na něm zahnízdí ptáci.

Ony také musely celé noci spát s otevřenýma očima.

II. Vzpomínky

V poledne Koloseum na obzoru pózuje v letu, pobořený měsíc z ohnutého zlata. Zachytává starodávné světlo a dává mu tvar. Pohlížím na Koloseum z místa dvě míle vzdáleného a je mi, jako bych zrovna kratičce zahlédl obličejík neznámé dívky. Mladá, osamělá, sedí vysoko nahoře na kameni a rozhlíží se kolem po svých přátelích. Nudí se a ignoruje ten shluk vyhublých mumlalů v aréně hluboko pod ní. Čeká na příchod zvířat.

Teď se na obloze za Koloseem objeví jiný měsíc, denní měsíc. I brázdy na jeho povrchu jsou přízračné.

 

EVO, PUSU ZA TO

EVA BOSÁKOVÁ

SPORTOVNÍ GYMNASTIKA – KLADINA

ŘÍM 1960

Římský císař Caracalla chtěl napodobit a zastínit Alexandra Velikého, i vydal se s početnými legiemi na válečnou výpravu do Indie a Číny. Dopadl dost bledě. Byl hned na začátku výpravy zavražděn důstojníky, kteří netoužili podstoupit úmornou štreku do Asie. Tu historii prachem zalehla tisíciletí. Caracallovo jméno přesto nesmazal čas. Díky tomu, že ještě předtím dal ve věčném městě na Tibeře postavit ohromné parní lázně, jednu z nejzachovalejších památek antiky. Lázně jsou dodnes cílem turistického hemžení, při němž bzučí videa a cvakají mobily i foťáčky všech firem a laciných značek.

Na konci horkého léta v roce 1960 prosluly Caracallovy lázně ještě jinak. Zde pod honosnými antickými sloupy soupeřili o olympijské medaile vyznavači sportovní gymnastiky. Eva Bosáková přidala ke stříbru družstva žen medaili zlatou za cvičení na kladině.

*

„Želatýýnáá, ledóó, kokáá,“ překřikují se sami navzájem prodavači do vysilujícího vedra a prodírají se davy s obrovskými koši s ledem a chladivými nápoji. Řím si dává dostaveníčko na Stadio Olimpico a spolu s ním 5 890 sportovců z 85 zemí.

Je jednou z nich. Nepatrnou částečkou v tom obrovském cirkusu, ukrytá v anonymitě. Ale na jak dlouho? Tohle už zná. Z Helsinek 1952 a z Melbournu 1956. Měla by sledovat ono proudění barev a šumějící vlny aplausu s nadhledem a klidem zkušeného účastníka. Jenže ono je to tu zase. Dráždivý neklid, který se přelévá v krvi, pocit povznášející a vzápětí svíravý. Celý ten krušný a přece nádherný sportovní život.

Sama si ho zvolila. Přestože lodičku osudu jenom popostrčil příklad z vlastní rodiny. Když tatínek Alois Věchet odjížděl v šestatřicátém jako člen gymnastického družstva na olympiádu do Berlína, bylo jí zrovna pět. Panenky, hřiště, tělocvična, kde tatínek trénuje. Vidí jeho úsilí, obdivuje jeho houževnatost, touží ho napodobit dětsky. Zkouší to pod jeho vedením a doma pak slyší: „Eva je dřevo, měla by se radši víc věnovat pianu, ať aspoň něco zvládne pořádně.“ Tatínek je přísný, ví, jak vyprovokovat její ctižádost.

Už se v tom veze. Kroužek gymnastiky na gymnáziu v Mladé Boleslavi jí je záhy těsný, táta ji spolu s kamarádkou zařazuje mezi dorostence, které má jako trenér pod křídly. A vůbec jí nelituje, vůbec jí nešetří. Padesát přemetů dopředu a padesát nazad musí zvládat bez mrknutí oka. První závody, první láska a – reprezentace.

Ještě jí nebylo sedmnáct a už její sportovní sny doprovází monotónní klapot vlaku mezi domovem a tělocvičnou v Praze. Škola a tréninky v hlavním městě. Je to únavné, vracívá se v noci, spinká vestoje. Je to nezbytné, protože sama si tenhle náklad naložila na hřbet, sama ho táhne ke vzdálenému a optimisté vědí, že kýženému cíli.

Znovu a znovu přebíraný gymnastický růženec flik–flaků, šprajcek, arabů, přemetů, salt. První zranění (zlomený palec na závodech v Rumunsku), poznání, že modřiny a podlitiny všech barev jsou gymnastickou rutinou a člověku nezbývá, než je brát právě lehce s každodenním výskytem. Těch pár polámaných prstů na nohou a rukou, bezpočet výronů, potlučených nebo vyražených loktů, dokonce i naštípnutá páteř, to všechno stokrát vyváží okamžik, kdy tvář poškubává, oči planou, stojíš na bedně, u nohou ti leží celý gymnastický svět a kdosi neviditelný mačká tlačítko magneťáku, aby z reproduktorů zazněla ta nejdojemnější píseň, jakou zná: Kde domov můj…

I tenhle vzrůšo pocit už zažila. Nikdy však na olympijských hrách. Jaké to bude tentokrát? Natahuje krk a jako ostatní sleduje mladého, krásně urostlého italského přeborníka Giovanniho Parise, který s olympijským ohněm běží poslední metry k obrovské kovové míse. Oheň se rozhořel, osmdesát tisíc lidí na tribunách šílí a hluboko dole na ploše se přelévá vlna odlehčení. Konečně. Čekání je strašné. Teď už nic nelze vrátit, teď už jsou v tom všichni až po uši. Evu Bosákovou nevyjímaje.

*

U fontány di Trevi je taková tlačenice, jako by si tu přál obdivovat Moniku sám Marcus Aurelius nehledě na charisma Moniky a slušného chlapíka Trefi. Každý chce přes levé rameno hodit dovnitř drobák, protože pověra praví, že pak se do onoho ztřeštěného i po italsku skvostného města určitě vrátí. Asi to tak bude. Eva se trefila před šesti lety a – je tu zas.

Tenkrát si tady na mistrovství světa řekla o vstupenku mezi gymnastickou elitu. Stříbro na kladině. Za dramatických okolností. Docvičovaly večer, kladina osvětlovaná bočním reflektorem jako by plavala pod nohama, udrž přitom grácii, lehkost a hlavně stabilitu! Dokázala to, štěstí chutnalo slaně. A právě zde, na stadiónu Foro Italico, mají nyní hodiny tréninku. Zatraceně tvrdé makačky. Mezi antickými zdmi Caracallových lázní se v té době ozývá jen bušení kladiv a sykot svářeček, řemeslníci dokončují trubkovou kostru tribun, gymnastické soutěže připadají až na závěr her. Všechno má svůj řád. Triumfy i zklamání. V zátočině Tibery, v olympijské vesnici, kterou poprvé tvoří čtvrť novostaveb s komfortními byty, přibývá těch, kteří už smějí volně vydechnout. Gymnastky však stále připomínají drát s vysokým napětím, telegrafují do volného prostoru nervozitu. V závětří olympijské vesnice, mezi parčíky s pečlivě střiženým trávníkem, společenským a nákupním střediskem, vládne jen zdánlivý klid. Příliš mnoho povědomých tváří, bratrů a sester v utrpení s chtěnými úsměvy, ale spíš s maskou namísto obličeje způsobuje, že na tebe všechno doléhá.

Proto když má volnou chvíli, volí raději dobrodružnou toulku městem. Tím obrovským skladištěm barokních kostelů, fontán a starověkých trosek, paláců vedle chýší, nepředstavitelnou změtí ruchu, pachů a vůní, v níž se člověk chtě nechtě stále ocitá na hranici skutečnosti a snů. Kavárničky s duhovými slunečníky a barevnými židličkami vystrčené do poloviny ulice, vychrtlé Američanky s půlkou klenotnictví na krku, Japonci se zvídavýma očima techniků a turistickými ranci, dáma, krmící naondulovaného psíčka zmrzkou, malý otrhánek s čokoládovýma očima, pod paží jako poklad svírající zežloutlou hlávku zelí, k zbláznění štíhlé prodavačky melounů a banánů. A slunce pere, nikde nenajdeš ani tenký proužek stínu.

Náraz, hvízdavé kvílení brzd, zmatek. Pomačkaná kapota mercedesu, který se zakousl do místní autobusové linky. Ucpaná křižovatka, dojíždějí další a další auta. Disharmonie klaksonů. Sleduje to z chodníku, přivírá oči, protože teď přece v ucpané tepně velkoměsta teprve začne ten pravý mumraj, který zná z Prahy. Neuvěřitelné! Sní nebo bdí? Neuplynou tři minuty a křižovatka je opět volná, průchodná, gordický uzel rozťatý. Napadá ji, že právě takhle zázračně a nečekaně se jí v osmapadesátém podařilo uvolnit nečekaný zauzlenec nervů a svalstva, paniky ze salta nazad. Trvalo to ovšem mnohem déle.

Ten nový prvek při prostných se – podle gymnastické špionáže – stal samozřejmostí v sestavách sovětských gymnastek a Japonek. Nezařadit ho znamenalo ztratit příliš mnoho. Všechny naše reprezentantky se ho naučily. Jenom Eva ne. Ona, která první z družstva začala se saltem napřed, ona oslňující bočním arabem (říkalo se, že by snad při tomhle náročném cviku mohla číst noviny).

„Nemohu, prostě nemohu, tak mně kvůli tomu nenadávejte.“

„Evo, zrovna ty! Přemet umíš, jako když bičem mrská, chce to jen víc dupnout, skrčit se a zarotovat, normální cvik, proč z něj dělat vědu,“ hučí do ní trenér s rotací v krvi, choreograf Národního divadla Luboš Ogoun (i s ním se dávno připravuje). Marně. Ani řemen kolem pasu, který při výcviku používají děti cirkusových akrobatů, nepomáhá. Už se jí o tom saltu dokonce zdá, probudí se zalitá potem – a zase nic. Na mistrovství světa v Moskvě při prostných ho však skočila! Nádherné, dokonalé, prohnuté salto nazad.

Právě tohle jí připomněl okamžik, který mávnutím jakéhosi čarovného proutku uvolnil křižovatku. Usmívá se tomu srovnání. Chodci na ni civí a nechápavě kroutí hlavou, proč se tady tak happy uculuje? Plakát na nároží nabízí v desetkrát větším provedení sladký filmový úsměv Anity Eckberg, vábící do biografů na šlágr roku, Felliniho Sladký život. Páni, to bych brala, napadá ji, hledá cestu zpět do olympijské vesnice, ale na sladký život nemá právě teď vůbec čas myslet.

*

Kladina. Čtyři metry dlouhý kus deset centimetrů úzkého ohoblovaného dřeva. Deset tisíc párů očí a pronikavé pohledy reflektorů. Právě na kladině dokázala před dvěma lety na mistrovství světa v Moskvě (společně a nerozhodně s Maninovou) vytepat z grácie, přesnosti a pohybové elegance zlatou medaili. Před šesti lety v Římě stříbrnou. Svou první vůbec. Tenkrát…

Teď je všechno jinak. O šest dlouhých let, vyplněných hledáním, objevováním, triumfy, zklamáním, taky tvořivostí v práci.

Finále sportovní gymnastiky žen na olympijských hrách. Šest nejlepších v každé disciplíně. Až na výjimky samé sovětské údernice. (Je taky výjimkou.) Polyká pelyněk při pohledu na perfektně provedenou zlatou letku Nikolajevové – sama kdysi tenhle prvek při seskoku objevila. (Jako nóvum onen prvek uvedl tehdy chudáky rozhodčí do rozpaků.) Pozoruje, jak si na bradlech o nestejné žerdi rozebírají první čtyři místa další reprezentantky SSSR. A pak se už nedívá na nic. Ponořila se do sebe. Nitky nervů napjaté k prasknutí však nepraskají, drží. Už cvičí, snad si to úzké nářadí ochočila, tančí na něm dopředu a zpět po rukou a po nohou. Saltem, piruetou, sošnou výdrží při stojce – hlediště přestává dýchat, najednou cítí, že se děje něco mimořádného, skvělého, co se až bolestně zadírá do srdce. Když svou sestavu končí vysokým saltem přesně zabodnutým do žíněnky, je v hledišti ticho mnohem déle, než bývá zvykem. To ticho před gejzíry potlesku.

Z dvanácti finálových medailí putuje jedenáct do SSSR, jen jedna do Prahy.

„Evo, pusu za to, žes dostala zlato,“ skanduje ostrůvek krajanů na tribuně v Caracallových lázních. Italové se nadšeně přidávají, i když vůbec nevědí, co ta slova znamenají. Vědět to, přidají se ještě hlasitěji, neboť pro pusu jsou a budou vždycky. Bellissima Eva Bosáková.

https://www.youtube.com/watch?v=euc6gswPeS4

D.S.M – „Destiny“ (DMC Dakeyne Remix)

Král Lásky je pan Přítulný v každé době

ne vždy exceluje, ale vždy stojí při Tobě

chce Tě potěšit, povzbudit, podržet Tě pevně

že Tě chce mít krásnou, obdiv uvnitř a i zevně

Král Lásky je pan Přítulný v každé chvíli

ne vždy trefí směr, ale vždycky dojde k cíli

nezbrklé sondy k modrotiskům sonát, odlišnosti bez ošidností života

Pierrot a jeho dáma vychvalují svěžest, ta se u nich jako motýl mihotá

Nikdy černá nikdy perná nikdy málo charismatický protipól

život je jak balón se kterým Antonín Panenka posílal v básni gól

vždycky jin a vždycky jang a vždycky prohánění za cílem

Charlie Chaplin by jí řek: ať si začne vychutnávat let, peprně zjistíš prestiž, pocítíš beztíž s Vesmírem

♥